Brazil, nejdřív velká gratulace ke zlatu! Pojďme ale od začátku – jak ses vlastně k volejbalu dostala a proč máš přezdívku Brazil?

Děkuju moc! Volejbal je můj první sport. Začala jsem s ním někdy ve třetí třídě, takže už je to asi devět let. Od začátku chodím do Beachklubu Ládví a pořád je to můj sport číslo jedna. K tomu jsem ale ještě asi tři až čtyři roky hrála fotbal za Slavii Praha. A Brazil? To je tak 6 let zpátky, hrálo se MS a trenéři mě tak začali říkat, protože jsem jim vzhledem i hrou připomínala jednu Brazilku.

Věnovala ses tedy i jiným sportům?

Jo, právě ten fotbal. Bavilo mě to, ale nakonec jsem si vybrala beach.

Jak vypadá tvoje tréninková skupina v Beachklubu Ládví?

Máme fakt super partu. Ve výkonnostní skupině nás je tak 8 až 12 a trénuje nás Martin Václavík. Jsme hodně nabušená skupina – skoro každá z nás může vyhrát turnaj. V zimě vyhrály Didy s Mončou, v létě zase já. Ale hlavní je, že jsme skvělý tým a navzájem se podporujeme.

Nedávno ses vracela po zranění. Bylo těžké dostat se zpátky?

Upřímně, bylo. Kvůli zádům jsem byla mimo hru osm měsíců. Půl roku jsem vůbec nesáhla na balón, pak jsem to zkusila, ale bylo to moc brzo, takže další dva měsíce pauza. Když mi konečně doktoři povolili hrát, chodila jsem skoro denně na rehabilitace nebo do posilovny. Mistrovství bylo teprve můj druhý turnaj po zranění, takže výhra byla obrovské překvapení – pro mě i pro všechny ostatní.

A co samotný šampionát? Jaký byl turnaj a finálový zápas?

Byly jsme nasazené až jako deváté, takže v pátek jsme musely hrát o zápas navíc. Ale všechno jsme vyhrály a postoupily. V sobotu jsme hned první zápas dostaly Didy s Mončou a ty nás jasně porazily 2:0. Šly jsme tedy do oprav a věděly jsme, že už nesmíme prohrát ani jednou. To se povedlo – a v neděli v semifinále jsme se na ně potkaly znovu. Tentokrát jsme fakt zamakaly a v tiebreaku vyhrály 2:1. Ve finále už to bylo lepší – první set jsme vyhrály 21:17 a druhý už celkem jasně.

Jaké máš další ambice?

Příští rok ještě můžu hrát U16, takže bych ráda vyhrála obě mistrovství a taky Mevzu (Mistrovství střední Evropy). Ale určitě budu hrát i U18. Můj největší sen je Olympiáda – kdyby se mi to někdy povedlo, byla bych neskutečně šťastná.

Máš nějaké sportovní vzory?

Přímo z volejbalu ne, ale hodně mě inspiruje můj brácha. Má skvělou disciplínu, přístup k tréninku i k jídlu. Je to pro mě sportovní vzor.

Co pro tebe znamená zlato z MČR?

Je to můj první velký úspěch. Moc si toho vážím, je to pro mě velká motivace do další práce. Hlavně po tom zranění je to důkaz, že se vyplatilo nevzdat to a že beach je pro mě ta správná cesta. Taky je dobrý, že díky medaili mám od klubu sluneční brýle.

A co bys poradila mladším holkám a klukům, kteří třeba s beachvolejbalem teprve začínají?

Určitě, ať si to vyzkouší a začnou sportovat. Ať si to užívají, nebojí se a jdou za svým snem. Hlavně se nepřetrénovat, aby je to pořád bavilo.