Jaromír Ježek je bývalým českým profesionálním judistou. Získal bronz na mistrovství Evropy, zúčastnil se tří olympijských her a nyní je asistentem šéftrenéra reprezentačního družstva seniorů a trenérem juniorů do 23 let. Věnuje se výchově i mladších judistů, v září otevřel nový oddíl Judo Klub Ládví v Praze 8. Co se snaží svým svěřencům předat a proč si vybrat právě judo?

Co pro vás judo znamená?

Druhá rodina, přátelé, disciplína, řád.

Pocházíte ze sportovní rodiny, takže ke sportu jste měl blízko od malička. Chtěl jste se sportem i živit?

Táta byl házenkář, máma gymnastka a atletka, takže mě ke sportu vedli. Když jsem byl dítě, tak jsem šel z juda na plavání, z plavání na atletiku. Sport se kolem mě furt točil, takže jsem ani nepřemýšlel o tom, že bych měl být něco jiného než sportovec. Sport je to, co mě v životě bavilo, baví, a myslím si, že mě bude bavit do konce života.

Proč jste si nakonec vybral judo?

Jak už jsem řekl, je to druhá rodina, trenér nás vždy vedl k tomu, že jsme jedna parta. Měl jsem štěstí na lidi, kteří se kolem mě točili, takže proto judo vyhrálo.

Ve své kariéře jste dosáhl řady úspěchů, jak na ni vzpomínáte?

Myslím, že jsem toho hodně dokázal, ale mohl jsem toho dokázat ještě víc. Bylo to bohaté a doufám, že ještě bohatší to bude v trenérském životě.

Uvažoval jste po konci kariéry nad jinou než trenérskou profesí?

Judo mě vychovalo k obrazu svému a jelikož mě baví sport, šel jsem na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a přirozenou cestou se dostal na pozici trenéra.

K čemu se snažíte vést své svěřence?

Snažím se jim předávat své zkušenosti, trénováním počínaje až po závodní proces na turnajích – aby si každý dělal svoje rituály a přemýšlel o tom, co na daného soupeře zkusí. Já jim nediktuju, co by měli dělat a jak by to měli dělat, protože na žíněnku se nejdu prát já, ale oni. Musí předvést, co v nich je, a já se snažím dostat z nich to nejlepší, co v sobě mají. 

Zmiňujete rituály. Jaké byly ty vaše?

Já měl spoustu rituálů. Jako malé dítě jsem začínal plyšáky, pokračoval složením kimona, rozehřátím před zápasem a dechovými cvičeními. V halách bývá někdy trochu zima, takže pak sundat tričko, složit tričko, sundat mikinu, složit mikinu, překřížit ponožky a vyrazit. Já se nedíval na soupeře, taktiku už jsem měl připravenou, takže mě nezajímal. Soustředil jsem se na sebe, protahoval se… Člověk musí sám přijít na to, jak se dostat do „flow“.

Po ukončení kariéry jste řekl, že chcete vychovat olympijského vítěze. Budeme mít dalšího Lukáše Krpálka?

Když to vezmu obráceně – Lukáš se nenarodil, ale přišel z jiné galaxie. To je nadčlověk, který je jeden v sedmi miliardách. Olympijského vítěze bych samozřejmě chtěl vychovat. Chtěl bych, aby můj svěřenec přeskočil i mě. Takhle by to mělo být i v rodině, je to přirozené. Ale je to krok po kroku – dostat se na mistrovství Evropy, udělat tam medaili, pak na mistrovství světa, udělat tam medaili. A pak už je ten poslední krásný krok – dostat se na olympiádu a udělat medaili tam.

Máme na to v České republice dostatečné podmínky?

Podmínky v dnešní době jsou nesrovnatelné s těmi, ve kterých jsme se pohybovali my, co se týče doktorského a trenérského zázemí a sportovního vybavení. Teď už máme i sparingy, protože se judu věnuje spousta lidí. Podmínky tu jsou takřka ideální a talenty se rodí. Pár juniorů má na to, aby se prosadilo ve světě. 

Třeba se nový Krpálek zrodí v areálu Beachklubu Ládví, kde jste v září otevřel nový oddíl. Kdy se zrodila myšlenka založit Judo Klub Ládví?

Dostal jsem nabídku, která se těžko odmítá. Prostory Beachklubu Ládví jsou nádherné, má neskutečné zázemí, neskutečný potenciál, navíc je dobře situovaný. I když to není megalomanský projekt, ale malinkatý, takřka rodinný, oddíl, ve kterém se nejede na výkonnostní judo – v mládí by se to takhle mělo dělat vždycky – dá se tam najít nový Lukáš. V rakouských malých tělocvičnách se rodí hvězdy – stříbrný medailista z olympiády v Pekingu Ludwig Paischer vyrostl na malém prostoru a dostal se až na vrchol. My teď máme 25 dětí. Na to, že jsme neudělali takovou kampaň, jakou jsme původně chtěli, je to úspěch. Jsem za to vlastně rád, jde to krok po kroku, děti stále přibývají, a funguje to.

Proč by si děti měly vybrat judo?

Judo je takový výchovný systém – od hygieny (ostříhání nehtů) po úctu ke starší osobě (trenérovi). Všechno pramení z Japonska, kde to bylo až extrémně hierarchické – nejvýše postavený sensei (mistr), pak senpai a nejníže kohai (učeň, nováček). I já jsem se přes všechny stupně dostal až na senseie. Judo je hravý a koordinační sport. Důležitá je v něm také pořádná fyzička. Nenajdu judistu, který neumí plavat, jezdit na lyžích, kopat do balónu nebo jím házet. Judo sice znamená „jemná cesta“, ale není to procházka růžovým sadem. V tom je i ta filozofie – když spadneš, musíš se znova postavit, a jít dál. A v tom je krása juda – dokáže člověka posunout dál v životě.

Autor: Eliška Krátká